Hledání muže s bujnou fantazií (video)

Hlavní stránka / Foto a video / Hledání muže s bujnou fantazií (video)

1.12.2016

Hledání muže s bujnou fantazií (video) Naši milí farníci Jaroslava Trajerová a Dr. František Dedek natočili podnětnou reportáž o neléčitelné nemoci ALS a umírání s P. Antonínem Stainerem, který žije na plicním ventilátoru.
P. Stainer je nejdéle žijící pacient v ČR s touto diagnózou.

Celou reportáž najdete na webu TV NOE.

 

Pro zájemce upozorňujeme také na další reportáž v rámci cyklu "Dělníci smrti", kterou najdete na webu STREAM.cz.

 

Pro hlubší vhled do celé situace, současně publikujeme dopis, který P. Stainer napsal podobně nemocným lidem:

Milý příteli a spolubojovníku, srdečně Vás pozdravuji. Omlouvám se, že píšu tak pozdě. Teď tu bylo víc návštěv a taky musím napsat další článek do RC Monitoru.

Především Vám chci sdělit, že to, co mne kromě Pána Boha drželo a drží při životě, je moje vzorná pečovatelka Jaromíra. Říkám "sestra Jaromíra" a tím vyjadřuji, že je sestrou v Kristu. Teď po létech už ani nemoc nevnímám, prostě si tak ležím a nechám se "obskakovat". Člověk si zvykne na všechno. Mám hodně návštěv a lidé se na mne i písemně obracejí jako na kněze, kromě toho píšu duchovní texty a díky pomocníkům leccos organizuji, překládám náboženskou literaturu.

Ale vždy to tak nebylo. Začátky byly svízelné. Nemoc rychle postupovala a neměl jsem, kdo by se o mne staral. O takovou zátěž nikdo nestojí. Nebudu zdržovat výčtem míst, kde jsem pobýval. Zkrátka mne v klášteře v Plzni navštívila Ing. Jaromíra Machovcová, s níž jsem se znal asi 6 let z jedné náboženské události a z následných občasných setkání, a požádal jsem ji, jako v té době řadu dalších lidí, zda by se mne neujala. Neřekla ne, vzala si lhůtu na rozmyšlenou. Pak za mnou z Poděbrad zase přijela a zakrátko jsem se stěhoval do jejího domu v Poděbradech. Tehdy jsem, po dvou letech nemoci, ještě chodil, mluvil, polykal. Ruce mi již nefungovaly sa také jsem často padal. Jako nárazník sloužila pochopitelně hlava.

Vypadalo to, že brzy zemřu, jak předpovídali neurologové. Když jsem se k tomu neměl, Jaromíra zanechala svého výhodného zaměstnání stavební inženýrky a začala se o mne starat nepřetržitě a sama. Od té doby jsme odkázáni na dary dobrodinců. Tehdy můj invalidní důchod nestačil ani na inkaso a vodu a příspěvek, který pobírala Jaromíra za péči, byl spíše symbolický. V roce 2007 se situace zlepšila, ale zase byly velké výdaje za plicní ventilátory. Než bych se totiž v nemocnici po klinické smrti dočkal zápůjčky ventilátoru od pojišťovny, mnohem dříve bych zemřel. Tak bylo nutné sehnat přístroj za své. Tehdy mi pomohl můj bratr a bratranec. Za necelé 2 roky jsem musel koupit nový, protože ten první, již starší, se natrvalo porouchal. A nyní mám ještě jeden; někdy se stalo a stane, byť zcela výjimečně, že dojde k závadě. Rovněž servisování a povinná výměna drahých dílů jsou velmi nákladné věci. To píši, jen abych ukázal, že bez dobrodinců se neobejdu.

Ale vraťme se k mé péči: V prvních letech se můj zdravotní stav prudce zhoršoval. Mám nejagresivnější formu. A potřeboval jsem v noci každou hodinu nebo dvě nějakou péči. Jaromíra neměla šanci si odpočinout, a to ještě půl roku chodila do práce. Dokud jsem ještě byl schopen s vydatnou pomocí udělat pár kroků, Jaromíra mne obětavě vozila autem po Čechách, Slovensku a i po Evropě. Nejdál jsme byli v portugalské Fatimě, asi 3 tisíce km daleko.
V roce 2004, po 4 letech marodění, jsem přestal chodit a už jsem se ani neposadil. V roce 2005 po 4 a půl letech jsem prošel klinickou smrtí. Už jsem neměl mezižeberní svaly a udusil jsem se. V nemocnici mne odsáli, vzkřísili a napojili na ventilátor. Taky jsem dostal PEG. Pak jsem se asi dva roky stabilizoval a od roku 2007 jsem začal po 7 letech znovu překládat katolickou náboženskou literaturu. Později, v roce 2013 a 14, jsem namrkal svým systémem komunikace rozsáhlý životopis naší stigmatizované trpitelky Anny Bohuslavy Tomanové (1907 - 57). Také jsem začal ve větší míře psát vlastní duchovní texty (kázání), založil jsem Sdružení Aničky Tomanové, dnes třísetčlenné, a věnuji se mnoha organizačním záležitostem ať v Klášterci nad Orlicí, kde je Aniččin hrob, nebo i jinde.

A k tomu návštěvy a další činnost, od loňského podzimu mám komunikační program Grid s možností posílat a přijímat emaily, a tak myšlenky na nemoc jsou to poslední, co by mne zajímalo. Nemám ani čas, abych se podíval na nějaký film, kterých mám spoustu, nebo na zprávy (ovšem z televize se člověk stejně nedozví, co se opravdu ve světě děje).

Už budu končit, na první dopis je toho až až. Jen chci znovu zdůraznit, že je obrovské štěstí, že mám skvělou péči. Ing. Jaromíra Machovcová se pro mne hrdinsky obětuje, pokud někam odjela z vlastního zájmu, pak vždy jen na několik hodin během dne a u mě tu dobu byla nějaká profesionální zdrav.sestra. Ale rutinu, zkušenost, zájem nebo vynalézavost a nápaditost sestry Jaromíry neměl a nemá nikdo druhý. To je její zásluha, že svou, dáse říci krutou nemoc prakticky nevnímám. To je mé přání všem členům klubu ALS :-), aby měli dobrou a láskyplnou domácí péči!

A teď trochu "kázání": Nedokážu si představit, jak bych svůj úděl, ktrý mne provází už 17. rok, prožíval bez víry v Boží dobrotu a smysluplnost všeho. Pro mne osobně má takový život očistný význam pro toho, kdo je subjektem, i pro pečující dobrovolníky. Zdaleka ne všechno v mém životě odpovídalo tomu, co po mně chtěl a chce Bůh, můj Stvořitel, který jednou bude definitivně posuzovat mé pzemské bytí. V utrpení vidím příležitost k odčinění svých nespravedlností vůči Bohu i vůči druhým. A taky věřím, že mé utrpení má odčiňovací význam pro tuny obrovského zla ve světě kolem. Jinak by už Bůh musel sáhnout k trestům, které by nikomu milé nebyly. A Boží spravedlnost by třeba bez mé náhrady nemohla prokazovat mnoho dobrodiní dalším lidem. Tady to nemohu vědět přesně. Ale své bolesti ze špatné polohy, různé nepříjemnosti a nepohodlí, nemožnost si na něčem pochutnat, neschopnost pohybu a cestování mohu svou myslí spojovat s Utrpením Ježíše Krista a to mému strádání dává, řekl bych, věčnou hodnotu.

Teď už opravdu končím. Srdečně pozdravuji a v duchu žehnám.

P. Filip M. A. Stajner

P. S. Vím o dalších lidech s ALS. Jedna paní z Prahy marodí 8 let s pomalejším průběhem. Jeden mladý učitel ze Slovenska je v 7. roce, už na ventilátoru.

 

Autor: Josef Ptáček   |   Sekce: Život farnosti | Foto a video   |   Tisk   |   Poslat článek známému


RSS kanál  |  XML Sitemap  |  Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

 

Všechna práva vyhrazena © 2017 NETservis s.r.o.