Kostel stál původně ve vsi tehdy nazývané Butonice, později Butovice (s většími Jinonicemi, původně Ninonicemi, byly sloučeny v roce 1610; název Nové Butovice je utvořen uměle od těchto „starých“ Butovic). Butovice zmiňuje poprvé zakládací listina, podle které daroval král Vratislav I. kolem roku 1088 vyšehradské kapitule část Butovic – jeden poplužní dvůr s poddanými. Z tohoto údaje se také vyvozuje stáří kostela, neboť kapituly obvykle měly ve vlastnictví vsi, kde buď kostel už byl, nebo byl záhy postaven.

Z této doby tedy zřejmě pochází apsida – presbytář kostela z tzv. kvádříkového zdiva se dvěma dochovanými románskými okénky. Použitá stavební technika naznačuje, že by se skutečně mohlo jednat o jeden z nejstarších stojících kostelů v Praze. Zbytek kostela je však již novější.


Za vlády Karla IV. prodala vyšehradská kapitula svou část Butovic řádu kartuziánů. Zbytek byl ve vlastnictví panovnic. Na počátku husitské revoluce byl oběma vlastníkům majetek zkonfiskován a předán Starému Městu pražskému. Kostel se stal kališnickým. Po povstání v roce 1547 však král Ferdinand I. veškerý majetek Starého Města zkonfiskoval a od té doby měnily Butovice často svého majitele.


Jedním z vlastníků jinonického panství před Bílou horou se stal v 2. polovině  16. století pan Albrecht Bryknar z Brukštejna, za něhož kostel prošel zásadní přestavbou v renesančním slohu. Byl prodloužen o svou střední část (lze předpokládat, že tehdy byla stávající střední část ubourána či k nepoznání přestavěna); přístavbu lze dobře rozpoznat – sahá od presbytáře po pilastry před bočním vchodem. Zároveň byla přistavěna dřevěná zvonice a ulit půltunový zvon Vavřinec, který dodnes svolává lid na bohoslužby.


Dalším významným vlastníkem panství byl rytíř Albrecht Pfefferkorn z Ottopachu, který byl na počátku stavovského povstání v r. 1618 zvolen jedním ze 30 direktorů a v této funkci hlasoval pro svržení krále Ferdinanda a zvolení Fridricha Falckého za českého krále. Bělohorských událostí se však nedožil, zemřel r. 1619 a je pohřben v kryptě zdejšího kostela (pod presbytářem). Jeho náhrobní deska je nejstarší z jinonického hřbitova a najdeme ji v předsíni kostela po pravé ruce. Zajímavé je, v době, kdy se u nás psalo převážně německy a latinsky, byla celá napsána česky.


Za husitských válek u butovického kostela zanikla fara. Od 17. do 20. stol. měl pak farář úřad na Jinonickém zámečku. Nejslavnějším jinonickým farářem je český národní buditel, básník a lingvista Antonín Jaroslav Puchmajer, který zde působil v letech 1803–1805.


Od r. 1685 až do r. 1945 stol. vlastnili panství Schwarzenbergové z budoucí Hlubocké větve (viz náhrobek rodiny Wraných zvenčí u sakristie). Ti se pustili do další přestavby kostela na konci 18. století, tentokrát v barokním slohu. Z té doby pochází hlavní oltář (kromě oltářního obrazu). Poslední přestavba kostela probíhala v letech 1894–1901 za oblíbeného faráře Ondoka, který pro obnovu jinonického chrámu dokonce v roce 1893 založil Spolek pro rozšíření a ozdobu farního Chrámu Páně v Butovicích. Chrám byl rozšířen o svou zadní část, předsíň, kruchtu a sakristii, byl sjednocen i zvenčí v pseudorománském slohu. Pamětní desku na poslední přestavbu a faráře Ondoka naleznete při vstupu do kostela po levé ruce.


Oltářní obraz svatého Vavřince je zcela novodobým dílem s velkým významem duchovním. Obraz vznikl jako spontánní  iniciativa návštěvnice Noci kostelů 2010 a následně byl požehnán českým primasem Dominikem Dukou. Od té doby svatý Vavřinec viditelně vyprošuje svému kostelu požehnání, což se projevuje nejen v různých opravách, ale i v oživení celé farnosti. Deo gratias!


Zpracovala Eva Fuchsová s použitím publikací:
Věra Pelcbauerová, Dějiny částí Prahy jako dějiny farních obvodů, Praha 2008
Antonín Podlaha, Posvátná místa Království českého, Praha 1910